A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Austrálie - Cestopisy

Austrálie 2015

Cesta za protinožci byla dlouho mým snem. Je to ale země nejvzdálenější a sama o sobě není z nejlevnějších, finální podoba tedy procházela vývojem. Ještě v září loňského roku (2014) byla vize následující; letět před vánoci (čímž pošetřit dovolenou v práci) do Sydney, pár dní pobýt, půjčit auto i na nocování a po pobřeží dojet na sever. Do silvestra se vrátit zpět a zúčastnit se v Sydney nejepičtější oslavy příchodu nového roku. Po silvestru odletět zpět domů. Z časových důvodů a při sezonních cenách padnul plán vzápětí. Další verze se rodila během sychravého podzimu v návaznosti na různé rotace v mém osobním životě. No ještě do konce roku jsem byl za to, že spojím příjemné s užitečným, že odjedu na delší dobu. Chtěl jsem si v březnu zažádat o working holiday víza na Nový Zéland, tam si něco vydělat, částečně procestovat i tuto jistě krásnou zemi a po pár měsících zpět do Evropy právě přes Austrálii. V lednu čas běžel jako splašenej a i když realizace s „přetržením“ života v Čr, zařízení nezbytností s bytem, s prací atd. se jevila schůdná, tak vše rozlouskla jedna super akční letenka (blbé je, že se po zakoupení během měsíce objeví dalších minimálně 5 ještě lepších akčních letenek - ale tak už to chodí :-D ) a moje vrozená netrpělivost. A taky i odpor k mainstreamu, jež se bohužel z WHV na NZ postupně stal.(Potencionálních žadatelů v diskuzích na internetu i na ulici stále přibývalo a omezenost některých z nich mě až vytáčela. Nakonec prý bylo 5.3.2015 podáno 12000 žádostí z toho 1200 prošlo. Ojojoj. Good luck! ). V půlce ledna letenka Dublin-Abu Dhabi-Melbourne-Sydney a zpět v opačném směru jen z Cairns a do Mnichova byla v kapse. Vlastně spíš v emailu. Už nešlo cuknout. Čekala mě fáze příprav do které jsem se – ostatně jako vždy :-) - se zápalem pustil. Rozvrhl jsem si to takto: nakoupit přípoje, načíst původce a cestopisy, zhlédnout videa, vybrat destinace a místa zastávek, pořešit ubytko, rozpočet, mapy, potřebné vybavení atdatd. Předpokládal jsem a také se do měsíce potvrdilo, že na tuhle výpravu se vydám sám. Věřte mi to nebo ne, ale rád. Bude to řádně napresovaných 16dní a pokud chci stihnout co nejvíce (jako že chci!), tak žádné zdržování, kompromisy a braní ohledů na případného spolucestujícího tentokrát nepřichází v úvahu. A taky si potřebuji pročistit hlavu a pošetřit finance, což nejlépe udělám právě sám. Dva měsíce příprav utekly jako voda a já s většinou co šlo zařídit a s batohem v předsíni stojím na prahu dne D. I přes pár komplikací OK, je to tady!!

10-12/03/2015
Ráno vstávám tak nějak normálně, bez horečky. Na Florenc jedu vyzvednout kolegu z Brna, který mě bude po dobu mé nepřítomnosti suplovat v práci. Během dvou hodin máme shop předaný a s dobrým pocitem odjíždím na byt. Oběd a rozloučení s Janinou, kontrola zavazadel a polospánek na gauči. V 15:00 další předávání, tentokrát bytu Richardovi a následný odjezd na letiště. Po 16té hodině už stojím ve frontě na odbavení směr Dublin. Dobrodružství začalo.
Mezi 7 a 8 večerní přistáváme v Dublinu. Mám předem koupený lístek na bus s dopravcem AirCoach. Najít ho nebyl problém. Opodál stojí kumbál, který se oficiálně tváří jako úschovna zavazadel a tak nechávám svou 15ti kilovou krosnu za úplatek zde a s příručním zavazadlem a teple oblečen odjíždím z letiště už po tmě. Vystupuji na O'Connol street, kterou jsem zvolil jako výchozí bod pro můj 10ti kilometrový pochod nočním Dublinem. Trinity college, socha Oskara Wilda, Tesco expres (nárazově-toust a cola), katedrála St.Patricka, pivovar Guinness, Dublin Castle, City Hall, Czech INN (útulná česká hospůdka s českým pivem a českou kuchyní) a Temple Bar (pařící čtvrť, tak trochu Stodolní). Právě tady už polevuji, dávám Guinnesse a mířím zpět na O'Conoll. Po půlnoci jsme na letišti. V oddělení se žrádlem se připojuji k dalším asi 30ti čekatelům na spoj a beru za vděk odpočívadlem v podobě polstrované lavice v mekáči (haha – jíst to nejím, ale spát a čůrat tam samozřejmě můžu). Od 1 do 4 zaberu, alespoň tak. Do 6ti už na vydání krosny nějak počkám, zabavím se internetem. Ve zmíněných 6 beru zmíněnou krosnu a odcházím na zatím nezmíněný terminál 2, kde po čekování a dalších procedurách nastupuji do Etihadské A330tky a s mírným zpožděním se odlepujeme od evropské půdy.
Osmihodinový let byl díky 3 faktorům (sám na dvojsedačce, Etihad a A330) nejpohodlnější, co jsem kdy zažil. Výborně jsem se najedl (to už teď definitivně skončil můj předcházející 4 týdenní půst), vyspal se a užuž jsme přistávali v Abu Dhabi. Tady je čas tak akorát „na cigáro“. Ve Spojených Arabských Emirátech mají jednu zvláštnost. V Dubaji už jsem se s ní setkal a tady ji vidím znova - „Smoke Cube“. Třeba v Paříži mají něco obdobného, ale podstatně většího a - což je ta zvláštnost - odvětrávaného. V arabské verzi je Smoke Cube bez odsávání o rozměrech 4x2x2 metry plná 10ti kouřících lidí. Nekuřák by se tu zadusil cirka během 3 vteřin. No nic, jdu na cígo. Na odletu nabíráme dalších asi 20 minut zpoždění. Celý let budu pěkně nervózní. Takže trojsedačka v Boeingu 777, já u okna, paní u uličky. Start, záplava jídla, kniha a hry. Nuda. Jak ještě těch 10hodin vydržím? Vystýlám se polštáři, balím do deky a napůl zabírám i volné sedadlo po pravé ruce (bez bot samozřejmě). S vědomím, že u filmu se usíná lépe, pouštím do sluchátek a na obrazovku před sebou Interstellar. Z původní kulisy se po chvilce, i přes mojí hodně nedokonalou angličtinu, stává zábava na 2 hodiny. Skoro to dokoukám a usnu. Budím se cca 3 hodiny před přistáním. Zápisky, snídaně, řešení zpoždění a dosedáváme v Melbourne. Jelikož má Etihad velký vliv, jsme ujištěni, že tu hodinu na nás další spoj s Virgine Austrália z Melbourne do Sydney prostě počká. Beru zkontrolovanou krosnu, výměnou za razítko do pasu odevzdávám vyplněnou imigration card a přes skener mažu na domácí terminál hledat Melb-Syd. Znovu check-in, znovu odbavení, znovu skener (tentokrát i s krátkým pohovorem s imigračním pracovníkem typu „kdo si a co tu chceš?“ atp. Všechno ok a ještě mám 10 minut čas. Počkali, maj štětstí! V Sydney jsem za hoďku a půl, což proti předchozím letům vnímám…teda spíš to vůbec nevnímám. Ze sydneyského letiště vlakem na central, z centralu na hostel. Tam ulehám vyčerpán na vršek palandy ve čtvrtek, v krásných 23:55 NSW času. Rozhozen, po tmě, polomrtev usínám.
Abych to shrnul:
Od opuštění svého bytu v Praze v úterý 15:00 do půlnoci ze čtvrtka na pátek na hostelu v Sydney uplynulo 47 hodin reálného času. Z toho jsem 26hodin strávil ve vzduchu a takovejch 10hodin v polospánku. Zítra se vzbudím do nového dne v Sydney a to už se konečně dostáváme k tématu tohoto příběhu :-)

13/03/2015
Jetlegem (že bych ho poprvé pocítil?), přeplněným hostelovým pokojem, podnebím nebo nervozitou? Každopádně se budím už po 4 hodinách, okolo 5té ranní. Venku je ještě tma. Pomaloučku, polehoučku si na horní palandě přerovnávám a připravuji věci na tento den, tak abych náhodou někoho neprobudil. To se nedaří. Nevadí. Jdu se mejt. Oblékám se a po šesté už vybíhám na zkušební kolečko po okolí, tak abych byl v 8 na snídani zpět. “Snídaně“ spočívá v tom, že asijský recepční (nejspíš student) vyndá, pro tipuji 50 ubytovaných převážně mládežníků, asi 5hrnků, 3 talíře, 2 misky, 2 třílitrové kanystry s mlékem, 2 balení toustového chleba, pytel vloček a kyblík marmelády. Já se najím. Jak ostatní, co ještě převážně vyspávají, to už tak nějak není moje starost. Po snídani se seznámím s papouškem Kakadu, vydám se dál přes botanickou zahradu až k opeře. Cestou prší. Tfuj, ale i tak je teplo. Majestátní operu beru letmo, ještě se uvidíme krasavice. Od opery probíhám do The Rocks k nejstaršímu zděnému domu a pak k nejstarší hospodě na kontinentu. Potom na Harbour Bridge a jeho vyhlídkový pilíř. To už si to sedá a přichází euforie. Slunce vylejzá, jdu sám po jedné z technických vymožeností posledního století, po pravé ruce mám jeden z nejfotografovanějších objektů na světě a oceán, a na straně druhé úžasné panorama města s kousky podivuhodné přírody. Miluju to.
Cestou zpět vyřizuji pár formalit. A) klíč a zámek ke skříňce na mém pokoji č.8 a za B) placení a tisk voucherů na jednotlivé již z ČR předvybrané tour u československoaustralské kanceláře G8M8 – Great Mate. Hele je osmičky. Na hostelu se sprchuji, převlékám, část věcí beru s sebou a část zamykám. Přes Chinatown a Darling Harbour dojdu až na Fishmarket. Super žrádla! Zpět dojdu druhou stranou přes Pyrmont Bridge (otáčivý most) až k sydneyskému akváriu. Hodinová prohlídka byla uklidňující a zajímavá. Hlavně žraloci, že? Už je 5, v nohách mám přes 35km a stále poprchává. Pro dnešek jsem unaven a plazím se na pokoj. Je 9 večer, před chvílí jsem se vzbudil a napsal tyhle řádky. Teď se obleču a seběhnu naproti do Din Tai Fung na Xiaolongbao (dračí koláčky – chválené snad v každém průvodci či cestopisu o Sydney). Hm, jdu. Pak zhodnotím… Za 1 0Aud. Pecka! Tak takový byl první den na kontinentu, takový byl pátek 13.

14/03/2015
Ráno v 8 se budím sprchou. Balím plážové zavazadlo, snídám toust s džemem a vyrážím na Circular Quay na trajekty neboli ferry. Kupuji Day Pass (což zpětně hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí) za 24$ a volím trasu. Protože č.4 na Watsons Bay odplouvá v 9:25, což je za půl hodiny, jdu se pokochat, dnes již sluncem zalitou, budovou opery. První plavba ferrynou byla rychlá a díky větru velmi příjemná. 5ti kilometrová procházka po Watsons Bay, této honosné bývalé rybářské vesničce, skýtá nádherná místa a úžasná překvapení. Jedním z nich je osamocená pláž mezi útesy, kde se osvěžuji cestou tam i zpět. Další bod je maják a vyhlídka na The Gap (nejvýchodnější bod kontinentu a jak se dozvídám později od kamaráda i časté poslední místo sebevrahů - proto ta telefonní budka tam). Celé to zvládnu i s přestávkami na focení a nasávání atmosféry do 12ti nulanula. Sedím na ferryně zpět. Na CQ přebíhám na druhou loď, ta mě odveze na Manly beach. Půlhodinová plavba s dvoupatrovým trajektem pro cca 300 lidí. Zadarmo si dobíjím GoPro (Hele co tuhle službu v pražské MHD?!).
V Manly přístavu procházím přes Aldi, kde si kupuji sváču. Promenádou s typicky letní náladou procházím až na pláž s typicky letním vzezřením. Nádhera. Mezi surfaři a plavci nacházím flek na svůj piknik. Rychlá svačina a rychlá koupel v pacifiku. Teď už se po kotníky ve vlnkách přesouvám až k obzoru na konec pláže k útesům. Projdu kolem bazénu pár uličkami místního beverly hills a za dalším útesem už na mě vykukuje další ze severních pláží. Tahle je ale speciální, tam jdu. Je to Freshwaterbeach, pláž kde v roce 1900 a něco předvedla legenda a vlastně zakladatel surfařského kumštu – Duke Kahanamoku – svou první veřejnou ukázku surfování. V nějakém videu, myslím, jsem viděl, že na pláži v surfařském klubu mají dokonce vystavené jeho prkno. Obcházím klub kolem dokola, ale jediný nalezený vchod je zamčený. Když už to chci vzdát, nahlédnu do zahrady vedle objektu a zahlédnu staršího šedivého chlápka v surfařských kraťasech. Anoo, je to Dukeův vnuk!! (kecám :-D ). Je to dlouholetý člen klubu. Ptám se na prkno. “Of course“ a už si pro mě i s klíčema běží. Ukáže mi prkno a pustí mě na balkon, ze kterého je skvělý výhled na místo, kde tenkrát na tom boardu Duke brázdil vlny před zraky nechápavých účastníků exhibice. Chlápek přidává 5ti minutový komentář. Well, mistrovké. Vydávám se zpět na Manly. Po cestě kontroluji telefon a se „sakra“ zjišťuji SMS a nepřijatý hovor. Stanley psal, že už je tam!
Stanley je týpek. Dobrej kluk z Plzně, kterého jsem poznal před pár lety v Praze. Jednoho dne se rozmyslel, že už ho Praha nebaví, pustil lukrativní flek a přes Bali se vypravil na Zéland. Ze Zélandu po pár týdnech do Sydney a přes všechny těžkosti a boje s imigrační politikou je tu už pátým rokem a podle všeho se mu daří dobře a je tu spokojený. To se vůbec nedivím. Volám mu a dáváme sraz za 15minut u plážové promenády. Cígo, 3 pivka v baru, pokec a domlouváme plán na dnešní sobotní večer.
Po půl páté ferinou opouštíme Manly se zastávkou na CQ na jedno malý. Chytáme taxi. Vystupujeme na rychlý Stanleyho pokyn u VQB (jedna z nejstarších budov v centru – nyní velkej obchoďák:( ). Z velké části byl ale exteriér i interiér zachován v původním stavu a je to i přes pár těch výloh se zbožím krásná stavba. Poblíž VQB Stanley usedá k doplnění tekutin a já se rozbíhám na hostel sprchnout a převléci na večer. Po opětovném shledání vyrážíme na vlak. A teď už jsem v rukách pana domácího. Vystupujeme na jižní periferii města ve čtvrti Rockdale. Se západem slunce upíjíme další pivo. Tentokrát na mě :-). Pokračujeme busem pár zastávek do Steak House Huricane. Tady je Stan pánem kuchyně! Obrovská restaurace (360míst) s recepcí a čekárnou (!). Jako šéfkuchař s přirozenou autoritou a výbornými vztahy se všemi členy týmu dostáváme přednostně stůl pro 2. Mezitím co se se Stanleym přijde postupně pozdravit asi celej „plac“, objednáváme 2 piva (zase jiná - tasting day) a pečená žebra. Specialitu, na kterou se sem sjíždí celé město. Po ochutnání tomu rozumím. Dojíme a jdeme k baru. Zrovna u něj stojí majitel. Se Stanleym se pozdraví a se mnou podá ruku. Pak s úsměvem „stornuje“ náš účet do koše. Před reštykou máváme na zběsilého indického taxíkáře. Rychle nás nabírá a rychle vyhazuje. V bottle shopu nakoupíme něco alkoholu a přes ulici už je dům se zahradou, na níž právě probíhá oslava narozenin Stanleyho spolubydlící a zároveň majitelky domu. Je asi půl 10. Lidi všech možných národů a vyznání, ale typicky australsky free a happy se postupně scházejí. Bude to slušnej mejdan. Přesto já raději dopíjím svůj drink a zodpovědně se nechávám doprovodit na autobus. Rozloučíme se a busem a vlakem jedu zpět do města (zaplať pánbů Day pass!). Půl hodiny na to, lehce před půlnocí už jsem na rozkaleném hostelu. I tak mířím hned do postele. Zasloužený spánek. Stanleymu jsem za tenhle den velkým dlužníkem, královsky mě pohostil, postaral se o mě a předal mi do života pár svých zkušeností. Super den!

15/03/2015
V neděli 15tého vstávám v 6:10, všichni spí. Já pobaluji, čistím chrup a vyrážím do ulic hledat stanoviště k odjezdu na dnešní tour do Blue Mountains. V 7:15 odjíždíme v poloprázdném autobusu. Postupně se po pár zastávkách skoro zaplní. Se zábavnou řidičkou a průvodkyní v jedné osobě cesta příjemně utíká. První stop v cca 9:00 ve Feathderal Wildlife Parku. Klokani, koali, vombati, krokodýli, kaloni, dingové, kasuáři, papoušci, čerti, hadi – vše jak je libo. Některá zvěř je i přítulná. Po hodinové návštěvě pokračujeme v cestě. Za další hodinu další stop. Na oběd v Leuře. Fish and Chips, nějací saláti a deserti. Káva, cígo a odjezd. Tentokrát už zastavujeme v hlavní destinaci. Totiž v Katoombě. Společně s mým novým čínským přítelem rozvrhujeme trasu na tří hodinový rozchod. Vyhlídková místa do údolí, na Tři sestry (to je skalní formace nikoliv Fanánek +2), na vodopád a na závěr si dáme hodinový pochod 2km dolů a zpět. Toto je hezké klidné místo. Mraky fotek. Teď už jsme zpět v autobusu a blížíme se k Sydney. Jak bude dnešní den pokračovat a další dny probíhat se pokusím sepsat v dalších časových prodlevách… Po vystoupení z busu a rozloučení s průvodkyní a zbytkem výpravy, vyšli jsme se na stanici trajektu na řece Paramatta u olympijské vesnice z roku 2000. Na trajekt společnosti Captain Cook Cruises se nalodila spousta jednodenních turistů ze všech směrů. S čínským klučinou (jak se to jen jmenoval?) jsme se posadili na nekrytou záď lodi a sledovali pobřeží řeky a následné vplutí do přístavu. Mezitím se z ničeho nic strhnul prudký liják. Paluba se rozutekla do přístřeší. Kecáme s Hočiminem (budu mu tak říkat) a ptá se mě, zda bych ho neprovedl centrem, že tam se zatím pořádně nedostal. OK. Za to že mi byl chudák celodenní obětí kurzu angličtiny. OK.
Navrhuji vystoupit na CQ a pěšky kolem našich hostelů 2 km jižně k Central stationu. Cestou mu ukazuji pár zajímavých budov. Hočimin přikyvuje, vyptává se, fotí. Fotí mimo jiné hlavně výlohy obchodů a domy bank. Zvláštní. Divím se. Ptá se, na jaké straně řídíme a kolik že nás v té republice žije. Na pravé a 10milionů, odpovídám. Diví se on. (Podle mě si v duchu říká: 'co vole? Tolik nás je jen na našem sídlišti'). Po 30ti minutové procházce se loučíme, děkujeme si a vydáváme se každý svojí cestou. Já na hostel. Tam se převlékám, beru si cider a po 20té hodině kráčím tam, kam jsem se včera díky neplánovanému večeru nedostal.
Mířím si to nočním centrem přes Hyde park na King's cross. Na hlavní křižovatce s obřím billboardem CocaCola se vydávám bočními uličkami ve snaze najít Harry's Pie (prý nejlepší řetězec těchto místních specialit). Půl hodiny bloudím, hledám, ale nakonec nacházím. K mému údivu jde o malý stánek, takovou plechovou maringotku naproti benzínové pumpě. Vybírám Curry beef pie za 4,80,- a následně vychutnávám tento malý zázrak s pozorováním po stěně nalepených fotek se slavnými osobnostmi, jež zde také byli strávníci. Další kroky vedou o pár minut dál k Mc'Elhone stairs. Když jsem tu tak fotka, výběh, fotka, seběh. Pak už zpět pár km na hostel. Do pokoje přibelhám po půl 11. Nohy už mám samej puchejř. To se poddá. Usínám.

16/03/2015
Na poslední den v australské matce měst vstávám po sedmé hodině. Snídani už jsem si tentokrát raději koupil a po čekautu spěchám chytnout třistatřicettrojku na Bondi beach. Po peripetiích s lístkem a stání na druhé straně vozovky (na tu levou si fakt blbě zvykám), sedím konečně čtyřicet minut v autobusu, než vystupuji na Bondaaaj. Místní walk to Coogee si nemůžu, ani přes puchejře, nechat ujít. Ačkoliv podél útesů dojdu sotva do poloviny a musím se vydat zpět do city, je to opravdu výborný zážitek s překrásnou scenerií.
Po cestě pro bágl na recepci, již bývalého bydlení, se stavuji v G8M8 s vidinou tištěné letenky do Brisbane. To se ovšem nezdařilo a lehce nervózní a ve spěchu sedám na airport train. Na letišti už check-in proběhne bez problémů a 2hodinovou rezervu trávím přerovnáváním doteď pořízeného obrazového záznamu. Jen fotek je přes 500 :D Síla. Odlétáme ve 14:45 a díky překročení časového pásma přistáváme v 15:15 v Brisbane.
Vlak a cesta na Bunk Backpackers je easy. Ve 4 jsem na recepci poučen o svých právech a povinnostech. Super přístup a super ubytko. Oproti Sydney o pár levelů výše a to za ty samé peníze (20,-/noc). Sprchuju se, převleču se a jdu vstříc novému městu. Během 4 hodin absolvuji okruh večerním centrem. První zastávka je v nádherném parku Roma street. Při západu slunce si tuto zahradu plnou květin, stromů, ještěrů, ptáků a velkých hejn velkých pavouků velice užívám. Od rána jsem nekouřil. I elektronické cígo selhalo, a proto obětuji 17dolarů a s krabičkou v kapse a cígem v puse přebíhám řeku Victoriíným mostem. Jsem v Southbank, jsem opět ohromen. Obrovské ruské kolo, osvícený velký bazén s písečnou pláží, čínská zahrada, nablýskané mrakodrapy, procházka přes Kangaroo piont a Story Bridge.Těch 10km stálo za to.
V 9 jsem „doma“. Zajdu na kontrolu do místního baru. Páč lístek z recepce na welcome drink platí až zítra a jako trapák neodejdu suchej, dávám aspoň malej beer. V zázemí recepce dobíjím přístroje, dopisuji toto a už se sunu do postele. Zejtra je taky den.

17/03/2015
Ráno před 8 už se sbaleným batůžkem sestupuji 2 patra kolem prádelny, informačního pultu a recepce až do open space baru s bazénkem, což je společenské centrum a zároveň snídaňovna pro backpackery z Bunku. Podstatně lepší snídaně, i když ingredience jsou v podstatě stejné :-). To už vyrážím pár bloků směrem k centru na zastávku 445tky. Ta mě za 6,70,- doveze za koalami. V 10 vystupuji před parkem Lone Pine a za 35,- vlezného projdu branou. Říká si to rezervace, ale je to vlastně taková ZOO. Ale hodně otevřená. Prohlédnu plazy, ptáky, ptakopysky a další australské kreatury a jdu na 2 hlavní „atrakce“. První jest mazlení s koalou. Docela tovární záležitost. Za 18babek si vystojíte celý dne nekončící frontu. Paní vám šoupne na minutu koalu do náruče, udělá se fotka, máte chvilku na ňuchání a už jde další zájemce. Nicméně koala je od přírody retard a je jí tahle procedura evidentně putna. Hlavně, že dostane příděl svých eukalyptových lístečků. Navíc má k dispozici 150 náhradníků, takže nefotí furt jedna a ta samá hvězda. A taky peníze z téhle show živí je i další zvěř v rezervaci. Dávám to 2x :-) Druhá „atrakce“ jsou klokani. Obrovská louka, se stromy i se zónou kam návštěvníci nesmí, je dostatečný výběh pro odhadem 100 klokanů různých poddruhů a 2-3 emu. Ze skippyjů jsem nadšený a trávím s nimi přes 2 hodiny.
Ve 12:57 park opouštím opět autobusem, opět za vyděračských 7 dolarů. Vystupuji na Southbank, procházím kolem kola, kolem veřejných grilů a kolem veřejné pláže. Tak buď si něco ugriluji nebo si zaplavu. Marně hledám nějaký supermarket, kde bych koupil maso na gril. Až cestou k vodě objevuji takový malý krámek, beru zavděk sendvičem a postupuji na pláž. Osvěžující koupel a následně uklidňující nic nedělání. Mimochodem, vedle mě česky telefonuje žena s kočárkem středního věku. Podruhé na kontinentu slyším češtinu. Po osmnácté se pěšo po sluncem zalitém městě a obchodní třídě přesouvám na ubykaci. Sprchuji se a v baru uplatňuji welkome drink nárok. Je to něco zeleného s ledem (dnes je St.Patrick Day) a je to dobré. Lup tam s tím a šup na čínu. Čínskej stánek, který jsem si předtím vybral, ale už zavřel. No tak nic, kebab je opodál. Změny nelituji. Kebab je totiž výbornej, velkej a za 5,-. Mňam. Je 7 PM. Dneska už nic vymejšlet nebudu. Na recepci si platím za 2$ rychlou wifi na zbytek pobytu a dělám si office. Srovnávám fotky, opět dobiju přístroje, udělám rozpočet, dopíšu deník a předpokládám, že po 9 půjdu spát. Je to tak. Delfíni čekají.

18/03/2015
Den devátý byl naplánovaný na ostrově. Konkrétně Moreton island vzdáleným 75 minut nebo 60km lodí od přístavu v Brisbane. Po snídani prolétám městem už bez mapy k Roma street station. Nacházím counter 0, sedám a čekám na vyzvednutí. Hodina je pryč, ale už nasedáme v osmi lidech do minibusu. Následuje 45 minut jízdy do přístavu. Začala pěkná průtrž. Vyloženě chčije. Nicméně s dalšími asi 100 lidmi probíháme deštěm na loď. Další hodina je na lodi za sklem. Furt prší!?! Uběhly už tři hodiny a venku je pod psa. Den, na který jsem se extra těšil, začíná dosti nevalně. Seru na déšť a jdu na horní nekrytou palubu. Déšť slábne. Během poprchávání se najednou mraky rozestoupí a už je vidět i cíp ostrova. No aspoň tak. Většina osazenstva po vylodění směřuje rovnou do resortu. Nás, pár jedinců, jsme jen denními návštěvníky a vítá nás personál se jmény na cedulce. Když nevidím své příjmení, spokojím se 'Hos' a jdu k paní, jež ho drží. Mám to být skutečně já, spletli se a celý zbytek dne budu Hos. No worries.
Dostáváme vouchery, instrukce a rozcházíme se po okolí. Dávám burger, VIP lounge kávu a na půl druhý jsem na startu Safari tour. Tu si nenechám ujít. Přeci jen jsme na druhém největším písečném ostrově na světě. Starej rozvrzanej 4WD autobus s větrem ošlehaným „ozí rančerem“ a 20ti dalšími míchanými pasažéry (převážně asiati; jak jinak) nás veze k dunám. Po 20ti minutách lesem jsme na místě. (pozn. cestu lesem asiati k mému údivu velmi kvitují. tak čechů je jen 10milonů, ale aspoň víme, jak les vypadá a někteří z nás už v něm třeba i párkrát – světe div se – byli). Rozlehlá poušť s obrovskou dunou. Všichni vystupujeme a driver nám ukazuje jak na to, pokud chceme sandboardingovat. Já samozřejmě a tak se jdu převlíct. Nakonec to na tom navoskovaným kusu plavoucí podlahy chce zkusit zhruba 70% z nás. Šplháme na dunu. Postupně to v tom vedru odpadá, předbíhám a nahoře jsem s driverem mezi prvními 5ti. Asi proto, že mezi ostatními vypadám nejvíce sportovně (nemachruju, to je prostě fakt) zvolí mě jako pokusného králíka. Odhazuji věci, lehám na board a už se řítím dolů…. více z článku, fotky a vide na: http://daweb.one/daway/australie2015.html

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjhWNhBBl

Austrálie 2015

03.09.2015
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@